Milé přírodovědkyně a přírodovědci, milé techničky a technici. Jste to nepochybně právě vy, na koho bychom se měli obracet, chceme-li efektivně něco dělat s aktuální klimatickou změnou.
Nejste však jediní. Mám tady totiž jedno upozornění: pokud se shodneme na tom, že tato klimatická změna je v signifikantním rozsahu spolupůsobena lidským chováním, tak se obávám, že nám tady vaše expertíza nestačí. Je totiž třeba také porozumět tomu a vysvětlit, jak pravě toto lidské chování funguje, co ho ovlivňuje apod.
No a tady moc nevidím, proč bych měl věřit pravě vám, přírodním vědcům a technikům. Nějak nevidím spojitost třeba mezi expertízou v jaderné fyzice a předvídáním toho, jakými cestami se bude ubírat environmentalní chování světové populace. Populační environmentalní chování a jeho dynamika jsou podle mě jevy, které vyžadují porozumět procesům na mnoha úrovních, počínaje psychologickou, konče ekonomickou a demografickou.
Tady mám tak nějak dojem, že je expertíza někoho, kdo se během svých studií potrápil četbou Aristotela, Hobbese, Webera či Foucaulta, přinejmenším stejně důležitá jako expertíza toho, kdo se zhruba ve stejné době spíš trápil diferenciálními rovnicemi.
Ono totiž to hospodské mudrování techniků a přídovědců o sociálních jevech zní uchu sociálněvědně vzdělaného člověka asi stejně, jako když se snažím já něco říct o tom, jak funguje počítač nebo lidský metabolismus (tj. pitomně).
Tím nechci říct, že by technici a přírodovědci měli o sociálních jevech mlčet. Ale spíš to, že bychom se měli snažit o vytváření podmínek, kde si lidé různých expertíz sednou k jednomu stolu a hledají společná řešení. To začíná vzájemným respektem všech zúčastněných.
Abych uvedl příklad. Ze studia komplexních systémů víme, že se v těchto systémech často nacházejí jakési prahy: před dosažením prahové hodnoty se systém chová relativně klidově a předvídatelně, překročí-li však hodnota nějaké proměnné určitý práh, dynamika systému se kvůli provázáným zpětnovazebním procesům relativně rychle promění. Problém je v tom, že my často nevíme, kde tento práh leží. To je dobře známo třeba v epidemiologii, kdy třeba 2% nakažených v rámci populace nemusí znamenat závažný problém, ale jakmile máme 2,1% nakažených, nákazu už lze jen velice těžko zastavit.
No a něco podobného platí třeba v případě veřejného mínění. S tím rozdílem, že zde je místo lidskému imunitnímu systému potřeba rozumět lidské psychologii a fungování sociálních sítí.
Takovéto komplexní sociální procesy je možné smysluplně empiricky studovat. Vyžaduje to však propojení vhodné kvantitativní metodologie (např. multiagentní počítačové medolování) s neméně kvalitními sociálněvědními teoriemi o fungování lidské mysli, kultury a společnosti. Teprve na základě takovýchto výzkumů (které samozřejmě různě po světě probíhají) bych pokládal na místě se vyjadřovat k tomu, zda má či nemá smysl snažit se obecně z environmentálních otázek vytvářet veřejné téma apod.
Na další spolupráci s vámi se těší
Vojtěch Kaše