Již od dob studií to mám tak, že k naprosté většině práce, kterou dělám, si vystačím pouze se čtyřmi věcmi: počítačem na hlavní práci, čtečkou či tabletem na čtení, připojením k internetu a připojením k elektřině.

Působím jako akademik v oblasti humanitních věd, kdy je mou hlavní náplní práce psaní a revidování textů na základě čtení textů ostatních badatelů a občas nějaká datová analýza. Texty ke čtení jsou v mé oblasti většinou dostupné elektronicky, navykl jsem si tedy je i v elektronické podobě číst, podtrhávat a výpiskovat, a mít je tak vždy při sobě.

Díky tomuto luxusu mohu podobně jako řada mých kolegů pracovat v podstatě odkudkoli a na univerzitu docházet jen kvůli výuce a konkrétním schůzkám. Já jsem si tak navykl na práci z domova tři až čtyři dny v týdnu. S tímto návykem se pro mě pojí řada výhod. Na druhou stranu jsou tu však i jistá úskalí.

Tři úskalí

Prvním úskalím je riziko přepracování. Pracuji-li z domova řadu dní po sobě, musím být v tomto směru zvláště opatrný. V minulosti se mi dost často stávalo, že jsem to přehnal. Že jsem se zabral např. do psaní nějakého odborného článku a po řadu dní a nocí nemyslel v podstatě na nic jiného než na onen text a pracoval na něm veškerý čas od vstávání do uléhání. V těchto dnech se mnou bylo dost těžké vydržet. Když jsem úkol nakonec dokončil a text odevzdal, měl jsem nutkavou potřebu od práce utéct a trvalo mi týden i více, než jsem byl opět schopný začít na něčem smysluplně pracovat.

Na druhou stranu může člověk narazit na riziko rozvleklosti. Nemám-li před sebou jasně daný úkol a program a mám v plánu být doma několik dní po sobě, snadno se mi stane, že podlehnu dojmu, že mám na práci v podstatě neomezené množství času, a tak ji odložím z rána na dopoledne, z dopoledne na odpoledne a z odpoledne na večer. Nakonec toho stihnu výrazně méně, než kdybych si na práci již na samotném začátku vyhradil omezený čas.

Nakonec je zde riziko nedostatku pohybu. Mám-li pracovat z domova, potřebuji mít snadno dostupnou možnost se jít provětrat na čerstvý vzduch. Když jsem bydlel na sídlišti ve čtvrtém patře a venku zrovna bylo ošklivé počasí, nebylo vždy zrovna snadné najít nějakou smysluplnou záminku, proč jít jen tak na chvilku ven na vzduch a vzápětí se vrátit k práci. Často to dopadlo spíš tak, že jsem se celý den udržel doma, ale večer musel bezpodmínečně strávit někde jinde, třeba v hospodě na pivu, což nebylo vždy úplně nejvhodnější.

Když však teď bydlíme na venkově v domě se zahradou, vždy se najde něco, co je venku potřeba v rychlosti obhlídnout, přemístit či zkontrolovat (např. stav baterie na měniči u naší ostrovní elektrárny). Udělám-li to několikrát za den, nutkání utéct večer pryč už se nedostavuje. Navíc si tím aspoň trochu vykompenzuji absenci pohybu, který bych jinak měl už jen díky cestě do práce a z práce.

Tento poslední postřeh odráží to, jak se mi postupem času podařilo nastavit si takové podmínky a stanovit si takové zásady, které mi umožňují, abych dokázal pracovat z domova řadu dní po sobě, být z toho šťastný a nechávat za sebou kvalitní výsledky.

Tři zásady

Dospěl jsem k závěru, že mám-li být ve své práci dlouhodobě tvůrčí a pozitivní, potřebuji, abych pracoval takříkajíc od-devíti-do-pěti, nebo ještě lépe od-osmi-do-čtyř: čtyři hodiny na tvůrčí práci, jako je psaní akademického textu, během dopoledne a čtyři hodiny na něco jednoduššího během odpoledne. Důležité tedy je ráno rozumně vstát, aby člověk stihl to nejobtížnější ještě před obědem, a odpoledne rozumně skončit. Zvláště když je člověk doma, tak snadno zapomene v podvečer zavřít počítač a místo toho pokračuje až do noci. To se ale u mě projeví záhy tím, že na druhý den ráno v sobě mnohem obtížněji hledám onu kreativitu.

To souvisí s dlouhodobějším rozvrhováním času. Je-li dnes středa večer a já mám v pátek o půlnoci deadline např. na odeslání článku do recenzního řízení, mohu k tomu přistupovat buď tak, že na to mám v podstatě celý zítřek a celý pátek. Snadno to pak dopadne tak, že text budu skutečně odevzdávat v pátek krátce před půlnocí v podobě, kterou si pro únavu v očích nebudu vůbec jistý. Podívám se-li však na to logikou od-devíti-do-pěti, je mi jasné, že musím být v podstatě hotový ve čtvrtek v podvečer, abych mohl v pátek dopoledne využít své svěžesti a kreativity na dotažení textu. Odevzdám jej pak v pátek odpoledne a mohu se těšit z příjemného víkendu.

Když ráno vstávám s tím, že budu celý den doma a že mi čeká nějaký náročný pracovní úkol, dbám zvláště pečlivě na to, abych nezapomněl na pohyb. Pro tyto účely jsem zavedl rutinu krátkého ranního proběhnutí se. Krátce po přestěhování do Siré jsem si zde ustálil jeden okruh podél úpatí Sirské hory. Na ten teď vyrážím vždy po snídani v průměru tak třikrát týdně, neboť ne každý den se donutím (zvláště přes zimu to bývá těžké). Po tomto proběhnutí se ještě protáhnu pár cviky, načež jsem mnohem lépe připravený usednout k počítači a začít kreativně pracovat.

Práce z domova je vlastně i hlavním důvodem, který mě přivedl k běhání obecně. Je to pro mě ideální způsob, jak se protáhnout, vyčistit si hlavu a nadýchat se čerstvého vzduchu. Někdy tak jdu běhat během dne i podruhé a na delší trasu. Když se naopak těším na to, že si půjdu pořádně zaběhat během dne, tak ranní výběh zcela vypustím. I v tomto směru mi bydlení v Siré přináší neomezené možnosti, jak to kombinovat.

Je to proces

S dodržováním svých zásad stále zápasím. Ne vždy se mi podaří ráno vstát tak, jak jsem si stanovi. Nezřídka deadline nestíhám a nezbyde mi než pracovat do noci. Když je ošklivé počasí, ven se mi prostě nechce. Ale díky tomu, že si uvědomuji, jaká jsou zde úskalí a rizika, jsem v tomhle směru už mnohem opatrnější. Vím, že jen tak je pro mě práce z domova dlouhodobě udržitelná.